Jdi na obsah Jdi na menu
 


Smutné psí příběhy k zamyšlení

PRVNÍ SMUTNÝ PŘÍBĚH:

Nepamatuji si toho moc o místě, kde jsem se narodil. Bylo to stísněné a tmavé místo a lidé si s námi nikdy nechodili hrát. Pamatuji si maminku a její měkkou srst, ale byla často nemocná a velmi hubená. Měla jen velmi málo mléka pro mě a mé bratříčky a sestřičky. Pamatuji si, že mnozí z nich umřeli a velmi mi chyběli.
Pamatuji si na den, kdy mě vzali od maminky. Byl jsem velice smutný a vystrašený. Moje mléčné zoubky sotva vyrostli a opravdu jsem měl být ještě u maminky, ale ona byla taková nemocná a lidé stále mluvili o tom, že chtějí peníze a jde jim na nervy ten nepořádek, který já a moje sestra děláme. Tak nás dali do klece a vzali na neznámé místo. Pouze nás dva. Choulili jsme se k sobě a byli jsme tak vystrašení. Stále nás nikdo nepřišel pohladit a mít nás rád. Tolik nových věcí, zvuků a pachů. Jsme v obchodě, kde je tolik různých zvířat. Některá piští, jiná mňoukají, další pípají. Moje sestřička a já jsme natlačení v malé kleci. Slyším i jiná štěňátka. Vidím lidi, kteří se na mne koukají, líbí se mi „malí lidé“, děti, vypadají tak mile a směšně, jakoby si chtěli se mnou hrát. Celý den zůstáváme v malé kleci; někdy protivní lidé bouchnou do skla a vylekají nás. Často nás vyndávají ven, aby nás ukázali lidem. Někteří jsou jemní, jiní nám způsobují bolest; vždy slyšíme „ach, jací jsou rozkošní, chtěl bych jedno“, ale nikdy si nás nikdo nevezme.
Moje sestřička minulou noc zemřela, když byla v obchodě tma. Položil jsem si hlavu na její jemný kožíšek a cítil jsem, jak život uniká z jejího malého hubeného tělíčka. Slyšel jsem je mluvit, že byla nemocná a že by mne měli prodat za sníženou cenu, abych co nejdříve opustil obchod. Myslím, že moje slabé zavytí bylo jediným projevem smutku nad mojí sestřičkou, neboť její tělíčko ráno vzali ven z klece a zakopali.
Dnes přišla jedna rodina a koupila si mne! Och, šťastný den! Je to milá rodina. Opravdu, opravdu mě chtějí! Koupili mi misku a krmivo a malé děvčátko mne drží tak něžně v náručí. Mám ji tak rád! Mamka a taťka říkali, že jsem milé a krásné štěně! Dostal jsem jméno Anděl, neboli Andílek. Rád olizuji mé nové lidi. Rodina se o mne výborně stará, mají mne rádi a jsou něžní a milí. Jemně mne učí, co je správné a co ne, dávají mi dobré jídlo a moře lásky. Chci se jenom zavděčit těmto úžasným lidem. Mám velmi rád malé děvčátko a rád si s ním hraji a honím.
Dnes jsem byl u veterináře. Bylo to zvláštní místo a já jsem se bál. Dostal jsem nějaké injekce, ale moje nejlepší kamarádka, malé děvčátko, mne jemně držela a povídala, že to bude v pořádku. Tak jsem se uklidnil. Veterinář musel říkat něco smutného mé milované rodině, protože vypadali strašně smutní. Zaslechl jsem něco jako „silná dysplazie kloubů“ a něco o mém srdci… Zaslechl jsem veterináře zašeptat něco o rádobychovatelích a že moji rodiče určitě nebyli testovaní. Nevím, co to všechno znamená, ale bolí mne vidět moji rodinu takovou smutnou. Ale stále mne milují a já je mám také stále velice rád.
Už je mi 6 měsíců. Ve věku, kdy jsou jiná štěňátka silná a bláznivá, mne hrozně bolí jenom se pohnout. Bolest nikdy nepřestávala. Bolí mne běhat a hrát si s mým milovaným děvčátkem a těžko se mi dýchá. Snažím se ze všech sil být silným štěňátkem, jakým bych měl být, ale je to těžké! Láme mi to srdce, když vidím děvčátko takové smutné a když slyším mamku a taťku říkat, že „asi už nastal ten čas“. Několikrát jsem byl na to místě u veterináře a zprávy nikdy nebyly dobré. Vždy mluví o „dědičných problémech“.
Já přeci chci jen cítit teplé sluneční paprsky, hrát si a tulit se k mojí rodině. Minulá noc byla nejhorší. Bolest byla mou stálou společnicí. Teď už mne bolí i se postavit a napít se. Chci se postavit, ale můžu už jen kňučet bolestí.
Vzali mne naposledy do auta. Všichni jsou takoví smutní a já nevím proč. Byl jsem zlý? Snažil jsem se být hodný a mít všechny rád. Co jsem udělal špatně? Och, jen kdyby ta bolest pominula! Kdybych jen mohl usušit slzy mého děvčátka! Vystrčím jazyk, abych jí olíznu ruku, ale můžu jen zakňučet bolestí.
Stůl u veterináře je takový studený. Tak hodně se bojím. Všichni lidé mne objímají a hladí. Pláčí do mého kožíšku. Cítím jejich lásku a smutek. Podařilo se mi jemně oblíznout jejich ruce. Ani veterinář nevypadá dneska tak přísně. Je jemný a cítím jakousi úlevu. Děvčátko mne drží jemně a já jí děkuji za všechnu lásku, co mi dala. Cítím jemné píchnutí v přední tlapce. Bolest začíná ustupovat. Cítím, jak na mne jde klid. Teď můžu něžně olízat její ruku. Začínám vidět sny: vidím přicházet mojí maminku a mé bratříčky a sestřičky na vzdáleném zeleném místě. Říkají, že tam není bolest, jen pokoj a štěstí. Dávám mé rodině sbohem jediným způsobem, který znám – slabým zavrtěním ocásku a přitulením se. Doufal jsem, že s nimi strávím hodně, hodně měsíců, ale nebylo mi to souzeno. „Víte“, povídal veterinář, „štěňata v pet-shopech nepochází od etických chovatelů“. Bolest teď ustává a já vím, že přejde mnoho let, než uvidím svou milovanou rodinu znovu.
Kdyby se to jenom všechno událo jinak.

(Tento příběh se může kopírovat a publikovat v naději, že to zastaví neetické chovatele a ty, kteří chovají jen pro peníze a ne ze snahy co nejvíce pomoci plemenu.)





DRUHÝ SMUTNÝ PŘÍBĚH:

Jak jsi mohl?

Když jsem byla štěňátko, bavila jsem tě svým blbnutím a rozesmávala jsem tě.Nazýval jsi mě svým dítětem a i přes mnoho rozkousaných papučí a několika “zavražděným“ polštářů jsem se stala tvým nejlepším přítelem.Vždy, když jsem byla zlobivá, pokýval si nade mnou prstem a zeptal ses: „Jak jsi mohla?!“ – ale nakonec jsi mi vždy odpustil, svalil jsi mě na záda a poškrabal na břichu.
Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než jsi předpokládal, neboť jsi byl trochu zaneprázdněný, ale spolu jsme to zvládli.Pamatuji si tu noc, kdy jsem k tobě byla přitulená v posteli, naslouchala tvým tajemstvím a snům a věřila jsem, že život prostě nemůže být lepší.Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali jsme v parku, jezdili v autě, zastavovali na zmrzlinu (mně jsi dal jen kornoutek, protože zmrzlina přece pro psy není dobrá) a dřímala jsem na slunci, když jsem čekala na tvůj příchod domů na konci dne.Postupně jsi začal trávit víc času v práci a na svojí kariéře a víc času jsi věnoval hledání lidského partnera.Trpělivě jsem na tebe čekávala a utěšovala jsem tě, když jsi měl zlomené srdce a byl jsi zklamaný, nikdy jsem ti nevyčítala špatné rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala tvůj příchod domů a radovala jsem se s tebou, když jsi se zamiloval.
Ona tvoje žena není “pejskař“ – ale i tak jsem ji přivítala v našem domě, snažila jsem se jí projevit svoji náklonnost a poslouchala jsem ji.
Byla jsem šťastná, protože ty jsi byl šťastný.Potom přišly děti a já jsem byla vzrušená spolu s tebou.Fascinovala mě jejich růžovost, jejich vůně a taky jsem se o ně chtěla starat.Ale ty a ona jste se obávali, že bych jim mohla ublížit a já jsem trávila většinu času zavřená v jiném pokoji nebo v kleci.Och, jak jsem je chtěla milovat, ale stala jsem se “zajatcem lásky“.Když vyrůstaly, stala jsem se jejich kamarádkou.Věšely se na moji srst a tahaly se za ni nahoru na své vratké nožičky, píchaly mi prstíky do očí, zkoumaly moje uši a dávaly mi pusinky na nos.Milovala jsem vše okolo nich a jejich dotyk – protože tvůj dotyk byl teď takový ojedinělý – a kdyby bylo třeba, bránila bych je svým vlastním životem.Vkrádala jsem se do jejich postelí a naslouchala jejich trápením a tajným snům a spolu jsme čekali na zvuk tvého auta na příjezdové cestě.Bývaly časy, kdy se tě jiní zeptali, jestli máš psa, ty jsi vytáhl z peněženky moji fotku a vykládal jsi jim o mně příběhy.V posledních letech jen povíš “ano“ a změníš téma.
Už nejsem “tvůj pes“ a rozčilují tě všechny výdaje za mně.Teď máš velkou pracovní příležitost v jiném městě a ty a oni se budete stěhovat do bytu, kde není povolené držet zvířata.Udělal jsi správné rozhodnutí pro svou rodinu, ale byly časy, kdy já jsem byla tvoje jediná rodina.Byla jsem vzrušená z cesty autem, když jsme přišli ke zvířecímu útulku.Bylo tam cítit psy a kočky, strach a beznaděj.Vyplnil jsi papíry a řekl: „Vím, že jí najdete dobrý domov.“Pokrčili ramenem a věnovali ti bolestný pohled.Poznali reálnost umístění psa ve středním věku i když je s “papíry“.Musel jsi vyprostit prsty tvého syna z mého obojku, když křičel: „Ne tati!Nenech je vzít mého psa!“ A já jsem měla o něho starost a jakou lekci jsi mu to právě dal o přátelství a věrnosti, o lásce a zodpovědnosti a o úctě k celému životu?Rozloučil jsi se se mnou ťápnutím po hlavě, vyhnul jsi se mému pohledu a zdvořile jsi odmítl vzít si můj obojek a vodítko.Spěchal jsi, neboť jsi měl nějaký termín…a teď mám jeden i já.
Když jsi odešel, ti dvě milé paní říkaly, že jsi pravděpodobně o všem věděl několik měsíců dopředu a neudělal jsi žádný pokus najít mi nový domov.Potřásly hlavou a řekli: „Jak mohl?“Věnují nám v útulku tolik pozornosti, kolik jim to jejich nabytý rozvrh dovolí.Krmí nás, samozřejmě, ale moje chuť k jídlu se ztratila už dávno.Nejdřív jsem vyskočila a podívala se ke vchodu vždy, když někdo procházel okolo mého kotce, doufajíc, že jsi to ty – že jsi změnil názor – že to celé byl jen zlý sen…a nebo jsem doufala, že to bude alespoň někdo, kdo se o mě zajímá, někdo, kdo mě zachrání.Když jsem si uvědomila, že nemůžu soupeřit o upoutání pozornosti bláznění šťastných štěňat, neuvědomujících si svůj osud, ustoupila jsem do nejvzdálenějšího kouta a čekala jsem.
Uslyšela jsem její kroky, když ke mně přišla na konci jednoho dne a šla jsem za ní podél uličky do oddělené místnosti.
Dala mě na stůl, poškrabala za uchem a řekla mi, abych se nebála.Srdce mi bušilo v předtuše toho, co přijde, ale míchal se v tom i pocit úlevy.Zajatec lásky odešel v příběhu dní.Jak to už mám v povaze, víc jsem se starala o ni.Břemeno, které nosí, ji hrozně tíží a já to vím stejně, jako jsem rozeznala každou tvou náladu.jemně mi stáhla přední nohu a slza stekla dolů, po jejím líčku.Oblízla jsem jí ruku tak, jak jsem byla zvyklá utěšovat tebe už dávno.Odborně vsunula jehlu do mé žíly.Zacítila jsem píchnutí a studenou tekutinu proudící do mého těla, ospale jsem si lehla, podívala se do její milých očí a zabrumlala jsem: „Jak jsi mohl?“Možná proto, že rozuměla mé psí řeči řekla: „Je mi to tak líto.“Pohladila mě a rychle vysvětlila, že je to její práce zabezpečit, že půjdu na lepší místo, kde mě nebudou ignorovat, týrat ani zanedbávat a kde se nebudu muset bránit – místo plné lásky a světla, tak odlišné od tohoto místa na Zemi.A s posledním projevením mé energie jsem se ji snažila přesvědčit zavrtěním mého ocasu, že mé „Jak jsi mohl?“ nebylo myšlené na ni.Bylo to určené tobě, můj milovaný pane, na tebe jsem myslela.Budu na tebe myslet a čekat navždy.Kéž by ti každý ve tvém životě prokázal takovou věrnost.

Konec.

Poznámka autora:
-je to příběh složený z osudů miliónů zvířat, které umírají každý rok v útulcích. Vítána je snaha všech, kteří by chtěli článek dál šířit pro nekomerční účely, pokud připisují poznámku s autorským právem. Prosím použijte ho pro vzdělání lidí na svých stránkách, časopisech, na informačních tabulích útulků a veterinárních ordinacích. Dejte veřejnosti vědět, že rozhodnutí přidat do rodiny zvíře je důležité rozhodnutí do života, že zvířata si zaslouží naši lásku a péči, že nalezení vhodného domova je vaší zodpovědností, že spolky na ochranu zvířat, vám můžou dát dobrou radu a že každý život je cenný.Prosím, přidejte své úsilí k zastavení zabíjení a podpořte kampaň za sterilizaci v prevenci množení nechtěných zvířat.

Jim Willis
Copyright 2001 J. Willis (preklad – do Slovenštiny-Ing. Lotta Blaškovičová)